<!—->
V okamžiku, kdy se v pátek 13. února 1970 z alba Black Sabbath poprvé ozval hypnotický, hrůzu nahánějící kytarový riff úvodní stejnojmenné skladby, svět, alespoň ten hudební, se nadobro změnil. Mohli za to čtyři vlasatí výrostci Ozzy Osbourne, Bill Ward, Geezer Butler a především Tony Iommi.
Kytarista a skladatel s bezednou čarovnou truhlicí, odkud tahal jeden ikonický kytarový riff za druhým. Kapela Black Sabbath, aniž to v počátcích tušila, pokládala prvními alby základy stylu zvaného heavy metal. A Tony Iommi nejen o tom vypráví na stránkách autobiografie Iron Man: Moje jízda s Black Sabbath – nebem i peklem.
Je to strhující čtení, Iommi píše přesně tak, jak hraje na kytaru: stručně, úderně, výstižně, bez zbytečných kudrlinek.
Otevřeně a se suchým britským humorem vzpomíná na drogové, alkoholové a další eskapády, otevřeně se vyjadřuje jednak ke svému dávnému zranění (ještě než se proslavil s Black Sabbath, stroj v továrně mu usekl konečky prstů), jednak k boji s vážnou nemocí.
Black Sabbath a Tony Iommi jsou dnes legendami, což však neznamená, že by se kytarista opájel sebou samým. V jeho vzpomínání na časy zářné i horší je sympatická věcnost a odstup. I vznik klasických a stylotvorných desek popisuje tak, jako kdyby o nic nešlo. Prostě bylo třeba složit a nahrát nějaký materiál, tak jsme se do toho pustili…
Iron Man: Moje jízda s Black Sabbath – nebem i peklem.<meta itemprop="name" content="Iron Man: Moje jízda s Black Sabbath – Příspěvky ze stejné kategorie:
Nenechte si ujít ani následující příspěvky: |
