I když je totiž verzí pohádek o Popelce nespočet, ta Vorlíčkova se do myslí i srdcí českých diváků vryla natolik, že když třeba v proslulé hádance zazní místo „Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane,“ trochu jiná věta, člověk se bezděky ošije, protože „takhle to přece není“.
Když pomineme tato předem daná fakta, nelze říct, že Tři přání pro Popelku jsou špatná filmová pohádka, na kterou by diváci zejména s menšími dětmi, které ještě tu „naši“ nemají tolik v krvi, neměli chodit. Koneckonců Pavlíček to napsal hezky, a i když se ve scénáři té norské vrtali několik let hned čtyři zkušení norští scenáristé, mnoho pokazit nemohli.
Něco se jim sice zkazit podařilo, zbavili Popelku humoru, což je hřích z nejtěžších, ale své kouzlo novinka přesto má, byť trochu jiné, drsnější.
Stojí za zmínku, že v Norsku jsou Tři oříšky pro Popelku milované stejně jako u nás. Začali je tam vysílat jen dva roky po české premiéře, a od roku 1982 mají svůj přesný den i čas, na Štědrý den v 11 hodin dopoledne. Traduje se, že když jednou v televizi na Štědrý den nebyly, bylo z toho takové pozdvižení, že šlo generální ředitelce veřejnoprávní NRK o židli!
Proč tedy, když tu naši považují zároveň za svou, natočili Norové novou? Režisérka Cecilie Mosliová tvrdí, že měla silný pocit, že je důležité natočit moderní verzi pro novou generaci.
Astrid. S. v roli Popelky.
Foto: Bontonfilm
V té souvislosti je třeba zdůraznit, že v roce 1973 byly Tři oříšky pro Popelku dokonce velmi moderní. Popelka najednou nebyla ta ukňouraná služtička jako její předchůdkyně a jí podobné hrdinky, ale docela sebevědomá současná holka, která se hned tak něčeho nezalekne, občas provede
