Nabídli jim pět tisíc korun. Za výhru, za prvenství, za olympijské zlato. Přitom se dostali až do finále. Leningradskou skupinu vyhráli, i když po vítězství nad Kolumbií jen remizovali s Kuvajtem a Nigérií, ve čtvrtfinále vyřadili Kubu a v semifinále Jugoslávii. Soupeři sice nic moc, protože fotbal pod pěti kruhy byl vzhledem k nejrůznějším omezením a zarputilém lpění na ryzím amaterismu vždy chudou Popelkou. Při moskevské olympiádě bojkotované v osmdesátém roce většinou západních zemí kvůli invazi sovětských vojsk do Afganistánu obzvlášť.
František Štambacher padá po zákroku jednoho z německých hráčů ve finále olympijského turnaje 1980 v Moskvě.
Jiří Kruliš, ČTK
Ale i tak se Havránkovi svěřenci probojovali až do finále fotbalového turnaje a nabízela se jim možnost minimálně zopakovat to, co dokázali jejich předchůdci před šestnácti lety v Tokiu. Anebo je dokonce překonat, kdyby snad nad reprezentací Německé demokratické republiky vyhráli.
Křepčil radostí. Přemohl Rusa a třásl si rukou s Brežněvem, zlato ale nakonec v nouzi prodal
„A oni z vedení výpravy před finále přišli, že za zlato dostaneme pět tisíc. Sebrali jsme se a vydali se za trenérem Havránkem. Na rovinu jsme mu řekli, že za tak směšný prachy hrát nebudeme. Buď ať si postaví mančaft z náhradníků, nebo ať jdou hrát Himl s Knechtem, když tolik chtěli, abychom se dostali do finále,“ prozradil po letech sparťanský fotbalový bůh Jan Berger, že před finálovým zápasem došlo v mužstvu k rebelii a pohrůžce bojkotem.
Malér jako hrom. Zvlášť v Moskvě. Zejména na už tak bojkotované olympiádě, kterou ovšem sovětští organizátoři vydávali a celému světu prezentovali jako tu nej. Nejlepší, nejpřátelštější, i sportovně na nejvyšší úrovni.
Křepčil radostí. Přemohl Rusa a třásl si rukou s Brežněvem, zlato ale nakonec v nouzi prodal 
